P. Bělobrádek, BIS a Lužičtí Srbové

BIS by měla odhalovat cizí špióny, ať již jsou z jakéhokoliv státu. Pokud se však víceméně soustředí jen na ty ruské a čínské, pak neobsáhla, jak jsme přesvědčeni, rozsah svého povinného zájmu. A když dokonce se začne zabývat školstvím, jak učí, co učí, a opět jde o sovětský vliv, v době kdy Sovětská svaz již asi 27 let neexistuje, a rusky pojatý panslavismus, pak se mnohým může zdát, že jde opět jen o politické zadání a že BIS si přifařila oblasti, které patří především do oblasti školství. Je zajímavé, že nikdo anglosaským ani arabským státům nevytýká jejich spolupráci. Každý tento fenomén považuje za přirozený. Proč potom nikoliv slovanskou vzájemnost?

Když se podíváme na naše školy, a to nejen v pohraničí, zjišťujeme, že mnohé z nich mají družební vztahy s německými školami, v některých případech již dlouhodobě. Zdá se nám, že toto soustředění se jen na německé školy není dobré. Zvláště z pohraničních škol jsou v blízkém dosahu i lužickosrbské školy, které to mají stále těžší. Jistě by byly vděčné za družbu s českou školou. Zatím nic o něčem takovém nevíme. A to je škoda. Jsme přesvědčeni, že právě české školy by měly pomáhat nejen lužickosrbským školám, ale také, podle svých možností i lužickosrbskému národu, který bojuje o svou existenci. Ještě z nedávné doby je známý dopis, v němž lužickosrbští rodiče požadují, aby výchova jejich dětí probíhala v jejich mateřském jazyku a protestují proti dalšímu rušení lužickosrbských škol. I za Rakousko – Uherska u nás germanizace probíhala. Dobří víme, jaké měla následky.

Lužičtí Srbové jsou v Německu považováni za národnostní menšinu. Je to tak správné? Němci si na to udělali zvláštní zákon, z jeho hlediska je zřejmě vše v pořádku. Vezměme si však i další údaje. Lužičtí Srbové žijí na svém původním území již někdy od 5 či 6. století. Němci na toto území přicházeli zvláště od konce 10. století, kdy Lužičany porazili a zbavili je politické samostatnosti. Přicházeli tedy na jejich původní sídelní území, kde Lužičané byli doma. Takže můžeme se na Lužičany dívat i jako na zbytek původního lužickosrbského národa. Pokud si řekneme, že jsou skutečným národem, byť málo početným, pak musíme připustit, že mají i právo na sebeurčení, které národům, jež nemají vlastní stát, zakotvuje mezinárodní právo.

Tento problém zde nechceme řešit. Chceme jen poukázat na to, že české školy, česká zastupitelstva v obcích, městech, by měly cítit více slovanské solidarity a poskytovat Lužickým Srbům nejen morální podporu. Takto či podobně to cítí jistě i mnozí z nás. Signál akcím v tomto duchu by měl přicházet i od příslušných ústavních činitelů. Od úvah by mělo dojít k jejich praktickému naplňování. Na uvedené skutečnosti BIS zřejmě nemyslela. Otázkou je, zda o nich vůbec ví. A pokud ví, proč se o nich nezmínila? Jednostrannost je vždy jednostranností, která nikdy není dobrá. A tady obyčejný občan, zastupitel by měli vyvíjet svou aktivitu, ač je to pro BIS žádoucí, či nikoliv.

Pan Bělobrádek, který tak často jezdil do Bavor, by měl vědět, že Lužičtí Srbové, zvláště ti „horní“, jsou křesťané a katolíky. Asi to neví. Jinak by totiž Lužické Srby snad alespoň někdy navštívil. Nic o jeho takové aktivitě zatím nevíme.

-red.